Říkejme jim třeba Karel a Eva. V jednom českém menším městě spolu žili dvanáct let jako druh a družka. Na hromádce, chcete-li, mimo manželství, ale jinak jako by manžely byli. Karel neměl žádné bližší příbuzné, jeho rodiče už zemřeli, sourozence mu nikdy nepořídili. Karel s Evou ještě oslavili jeho padesáté narozeniny, krátce poté se to ale stalo.
Karel utrpěl vážnou mozkovou příhodu, zcela nečekaně, bez nějakých předchozích náznaků, jimž by mohli on nebo Eva věnovat pozornost. Záchranka odvezla Karla rovnou z práce do nemocnice a diagnóza byla nekompromisní: jeho mozek je mrtvý, i když tělo funguje. Lékaři se shodli na tom, že se z kómatu už nikdy neprobere a že lze jen čekat na jeho smrt.
Evu celá situace samozřejmě odrovnala, neměla daleko k tomu, aby se úplně zhroutila. Všechno bylo o to horší, že o Karlovi nedostávala žádné oficiální informace a nemocnice s ní nekomunikovala. Z hlediska zákona sice splnila podmínky pro to, aby v případě Karlova úmrtí po něm všechno zdědila, neexistoval ale oficiální Karlův souhlas pro to, aby mohla být informována o jeho zdravotním stavu. V tomto totiž platí jiná právní úprava – informace zdravotnická zařízení poskytují velmi zjednodušeně řečeno jen manželům, nejbližším příbuzným a mnohdy dokonce jen těm, kteří jsou výslovně uvedeni ve zdravotnické dokumentaci a pacient s jejich informováním výslovně souhlasí. Eva ale nebyla ani Karlovou manželkou, ani jeho „kontaktem“, který se měl dozvídat o jeho zdravotním stavu a v případě jeho nezpůsobilosti o něm dokonce rozhodovat.
Evu trápilo také to, že si s Karlem kdysi řekli, že ani jeden z nich nechce umřít v nemocnici. S trochou patosu bylo Karlovým posledním přáním právě to, aby jednou – až nadejde ten čas, samozřejmě předpokládal a doufal, že to bude v daleko vyšším věku, než se to nyní mělo stát – odešel z tohoto světa doma, ve známém prostředí, ne na lůžku ve špitále.
Eva se sice neoficiální cestou dozvěděla, jaký Karlův stav je a že opravdu nepanuje sebemenší šance na to, že by se uzdravil. Nebo co víc, že by se ještě někdy probral. Všechno ale věděla jen díky místní šeptandě, díky tomu, že na malém městě se k ní tyto informace dostaly, spíš ale jako drby. Nemohla je ověřit, nemohla požádat o alternativní názor jiné lékaře. Hlavně ale nemohla zrealizovat Karlovo poslední přání. Nemocniční personál se s ní odmítal bavit, natož aby ji dovolil Karla odvést domů.
Protože Karel nepodepsal souhlas, oficiálně nepotvrdil, že Eva je jeho dlouholetou družkou a že když po něm může dědit stejně, jako by dědila jeho manželka, mohla by se dozvídat také o jeho zdravotním stavu. Ten souhlas ale nepodepsal jen proto, že to neřešil a nestihl. Abychom nebyli nespravedliví, z hlediska nemocnice dává její přístup smysl. Co kdyby Evě vyhověla, po ní by ale do zdravotnické zařízení přišel někdo další a tvrdil úplně to samé? Že s Karlem žijí už dvanáct let? Tedy, že nikoliv Eva ale ona hypotetická neznámá je Karlovou družkou? Nikdy nevíte, co se může stát.
Nic z toho Eva vůbec řešit nechtěla. Nechtěla o tom všem tak úplně mluvit ani se mnou, natož aby se začala s nemocnicí soudit, případně podat návrh na opatrovnictví, což byla jediná možná právní cesta k vyřešení celé té situace. Lepší odpověď na to celé jsem neměl a ani nemám. Právo je na zákruty života totiž někdy opravdu krátké.
JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LL.M. je zakladatelem advokátní kanceláře Matzner & Vítek.
Matzner & Vítek Legal je hlavním partnerem legalwebu, v rámci této spolupráce byl publikován rovněž tento text.
Webové stránky Matzner & Vítek Legal je možné navštívit na adrese https://www.matznervitek.legal/
