Prezident Petr Pavel vás navrhuje do funkce veřejného ochránce práv. Jaký je to pocit?
Je to pro mě především velká čest a zároveň to ve mně vyvolává pocit odpovědnosti. Funkci veřejného ochránce práv dlouhodobě vnímám jako jeden z důležitých pilířů ochrany základních práv v České republice. Jeho důležitost spočívá nejen v institucionální rovině, ale také v tom, že ombudsman a jeho úřad mají velký potenciál být mostem mezi občany a veřejnou mocí a přispívat k větší důvěře lidí ve státní instituce. Samozřejmě závisí na tom, zda ombudsman tento potenciál využívá.
To, že mě prezident republiky považuje za vhodného kandidáta, mě velmi potěšilo a zároveň to beru velmi vážně. Vnímám to také jako ocenění mé dosavadní práce, kterou jsem dělal nejen jako advokát, ale i v rámci Pro bono aliance, Školy lidských práv a dalších profesních i občanských aktivit.
Byla pro vás nominace překvapením? Aktivně jste o ni podle svých slov neusiloval. Váhal jste naopak, zda ji přijmout?
Ano, nominace pro mě byla naprostým překvapením. O funkci jsem nijak neusiloval a nikdy jsem ji nebral jako svůj kariérní cíl. Když však přišla nabídka, vlastně jsem neváhal. Jsem totiž o důležitosti role ombudsmana ve fungování právního státu už dlouhou dobu přesvědčený a podle mého názoru instituce v tuto chvíli svůj potenciál ani zdaleka nenaplňuje. Má profesní i rodinná situace mi to také umožňuje. Myslím, že mám co nabídnout a že bych jistým způsobem mohl navázat na to, čemu se už dnes zčásti věnuji. Uvidíme, zda si to nemyslím jen já sám…
Jak úřad veřejného ochránce práv vnímáte? Co z jeho kompetencí považujete za nejdůležitější?
Úřad veřejného ochránce práv vnímám jako instituci, která stojí mezi jednotlivcem a státem – zejména tam, kde standardní právní prostředky selhávají nebo jsou pro lidi právně či fakticky nedostupné. Za důležité považuji nejen rychlé vyřizování individuálních podnětů, ale i schopnost systematicky identifikovat opakující se problémy ve fungování veřejné správy, vést o jejich řešení odbornou i veřejnou debatu a tato řešení pak navrhovat.
Velmi důležitá je podle mého názoru také role ombudsmana v ochraně zranitelných skupin, které se samy často bránit neumějí nebo nemohou. Speciálně bych zmínil preventivní návštěvy zařízení, kde jsou lidé omezeni na svobodě. To je podle mého názoru mimořádně důležitá kompetence, která může porušování lidských práv jednak předcházet a současně je napravovat.
Jakým byste byl ombudsmanem? Na co byste kladl důraz?
Pokud bych dostal důvěru poslankyň a poslanců, byl bych rád ombudsmanem, o kterém bude více slyšet. Ne ve smyslu silných prohlášení a mediálních PR výstupů, ale v tom smyslu, že lidé budou vědět, že se na ombudsmana a jeho kancelář mohou s důvěrou obrátit a že jejich problémům se bude někdo zodpovědně věnovat. Chtěl bych být ombudsmanem, který naslouchá – jednotlivcům, odborné veřejnosti i institucím. Jako advokát jsem zvyklý mluvit osobně s klienty, chodit na soudy, jednat na úřadech, navštěvovat nemocnice. To bych chtěl alespoň zčásti přenést i do funkce ombudsmana tak, abych si zachoval přímý kontakt s realitou.
Za nezbytnou považuji schopnost identifikovat systémové problémy, srozumitelně je pojmenovávat a na základě toho nabízet realistická řešení. Zatím vidím jako své možné priority tři témata. Zaprvé ochranu práv osob s psychosociálním a jiným zdravotním znevýhodněním a posílení jejich začlenění do plnohodnotného života. V této oblasti můžu navázat na své několikaleté úsilí v oblasti hospitalizací bez souhlasu.
Zadruhé považuji za aktuální a vlastně i akutní věnovat pozornost dopadu moderních technologií na výkon veřejné správy, ochranu práv občanů a přístupnost veřejných služeb. Digitalizace a automatizace může být skvělá věc z pohledu efektivity, sama však může vést k diskriminujícímu rozhodování a u částí populace bez přístupu k technologiím – třeba u seniorů nebo lidí s handicapem – může bez dodatečných opatření vést ke zhoršení přístupnosti veřejných služeb.
Zatřetí považuji za potřebné věnovat systematickou pozornost dostupnosti právní pomoci a zvyšování právního povědomí. Ne každý má prostředky na advokáta a advokátů navíc v regionech ubývá. Právní předpisy jsou přitom stále složitější, právní povědomí v populaci je nízké a mnoho lidí neví, kam se obrátit. Věřím, že v tom by mohl ombudsman výrazně pomoci.
Nemůžu zapomenout ani na to, že nově je ombudsman i podle zákona také národní lidskoprávní institucí. Tuto novou kompetenci je potřeba systémově uchopit, vtisknout jí jasnou podobu a zabudovat jí do organismu instituce, která funguje již 25 let.
A zmínit musím také to, že aktuálně vedle sebe začnou působit veřejný ochránce práv a ochránce práv dětí. Bude tedy potřeba věnovat pozornost detailnímu rozdělení agendy a samozřejmě nastavit co nejefektivnější mechanismus spolupráce.
Jste advokátem, advokátem byl rovněž náš první ombudsman Otakar Motejl, jeho nástupci pak byli zástupci jiných právnických profesí, Anna Šabatová nebyla právničkou. Podle mě je ale právě advokacii pro veřejného ochránce práv tou nejlepší profesní kvalifikací, nebo se pletu?
Nemyslím si, že existuje jediný správný „profesní klíč“ k této funkci. Každý z dosavadních ombudsmanů do úřadu přinesl něco jiného. Osobně považuji za podstatnější to, jak ombudsman či ombudsmanka k výkonu své funkce osobně přistupuje a nakolik je schopen či schopna vydobýt si respekt u ostatních institucí a jejich představitelů.
Přesto si myslím, že advokátní „průprava“ má pro výkon funkce ombudsmana jednu nespornou výhodu. Advokáti, kteří se věnují tradiční advokátní agendě v podobě řešení sporů a zastupování ve správních a soudních řízeních, mají přímý a často dost intenzivní kontakt s lidmi, kteří se dostali do sporu se státem nebo s veřejnou mocí. Advokát se dívá na právo očima konkrétního člověka a jeho životní situace, nejen z pohledu abstraktních pravidel nebo zájmu státu či mocných. A právě tato perspektiva je podle mě pro výkon funkce veřejného ochránce práv velmi cenná.
Má vlastní advokátní praxe mi díky své různorodosti navíc umožnila seznámit se alespoň zčásti s podstatnou částí působnosti ombudsmana. Řešil jsem případy ve vztahu ke správním orgánům v oblasti stavebního řádu a životního prostředí, věnuji se ochraně práv lidí s postižením, setkávám se s kauzami nerovného zacházení, není mi cizí oblast veřejného pořádku a zdravotnictví, klienti se na mě obraceli také s průtahy v soudních řízeních nebo s výhradami k rozhodování o invalidních důchodech.
Na druhou stranu ombudsman samozřejmě nemůže postupovat jako advokát. Nezastupuje ty, kdo se na něj obracejí, jako své klienty, tedy podle jejich představ nebo dokonce pokynů. Musí vždy rozhodnout, zda výhrady daného člověka k postupu úřadů jsou oprávněné a prokázané, a svá stanoviska vydávat po důkladném prověření a pečlivém právním posouzení. A své závěry pak srozumitelně formulovat a odůvodnit. Jen tak má šanci získat si respekt, který je k úspěšnému působení zcela klíčový.
V oblasti lidských a veřejných práv se dlouhodobě pohybujete, jste děkanem takzvané páté fakulty, Školy lidských práv. Můžete nám prosím tento projekt blíže představit?
Škola lidských práv vznikla jako vzdělávací projekt pro studenty právnických fakult. Klade si za cíl inspirovat budoucí právníky k tomu, aby svou profesi brali jako poslání se zodpovědností za fungování právního státu. Snažíme se studentům ukázat, že právo nenajdou jen v učebnicích a textech právních předpisů, že má sloužit všem, nejen schopným a úspěšným, že v praxi nefunguje jen podle paragrafů, že je často obtížné domoci se spravedlnosti nebo že právník nemá být robot bez empatie. Díky Škole lidských práv přibývá právníků, kteří jsou vnímavější k problémům kolem sebe, rozšiřují dostupnost právní pomoci, chovají se ve svých profesích zodpovědněji a systematicky přispívají k lepšímu fungování právního státu.
Prakticky má Škola lidských práv podobu týdenního výjezdního vzdělávacího pobytu, během kterého účastnice a účastníci absolvují každý den několik prakticky a interaktivně pojatých workshopů na rozličná lidskoprávní témata. Tradičně se věnujeme třeba diskriminaci, obchodování s lidmi, shromažďovacímu právu, nedobrovolným hospitalizacím, azylovému právu nebo aplikaci Úmluvy o ochran lidských práv a základních svobod.
Když se vrátíme k praktickým otázkám, víte už, kdy bude Poslanecká sněmovna o nominacích rozhodovat?
Podle mých informací by v polovině března mělo proběhnout veřejné slyšení před hodnotící komisí. To je v rámci výběrového procesu novinka, která směřuje k tomu, aby nešlo pouze o politickou volbu, ale aby do výběru veřejného ochránce práv vstoupil také prvek občanské společnosti, vědecké a akademické sféry a různých menšin.
Názor hodnotící komise je pak podkladem pro volbu v Poslanecké sněmovně, která by se mohla uskutečnit ve druhé polovině dubna.
Plánujete nějak získávat politickou podporu pro svou kandidaturu?
Neplánuji vést nějakou politickou kampaň. Myslím ale, že mezi poslankyněmi a poslanci jsem z navržených kandidátů nejméně známý. Proto se budu snažit zákonodárcům blíže představit jak svou dosavadní profesní dráhu a zkušenosti s tématy, kterým se ombudsman věnuje, tak i svou představu o výkonu této důležité funkce. O tom samém pak budu mluvit také s hodnotící komisí při veřejném slyšení.
Jak celkově vnímáte své šance na úspěch?
To upřímně nevím a nerad bych spekuloval. Něco mi říká, že nejsem favoritem… Vybírat bude Poslanecká sněmovna. Myslím, že jako mé silné stránky by mohli zákonodárci vnímat praktické zkušenosti s řešením konkrétních případů, dlouhodobou práci pro zranitelné skupiny, znalost fungování veřejné správy i soudů a také schopnost naslouchat.
Osobně považuji za důležité, aby příští ombudsman byl někdo, kdo bude tuto funkci vykonávat zodpovědně, s nasazením a současně i srdcem a kdo se nebude obávat otevřeně pojmenovat problémy, na které narazí. Nemůžu ale samozřejmě vědět, zda to stejně uvidí i poslankyně a poslanci. Nechám se překvapit.
