I přes to (a možná právě proto), že šlo o poměrně odlehčené téma, které, připouštím, pro výkon advokacie nepřináší výraznou hodnotu, respondentů bylo zatím nejvíce ze všech dotazníků.
Zároveň se sešlo několik zajímavých příběhů a odpovědí, o které mi nedá se se čtenáři nepodělit v závěru tohoto příspěvku.
Jaké byly nakonec výsledky dotazníků?
Pojďme nejprve na odpovědi lidí z byznysu.
Největší část respondentů (54 %) odpovědělo, že je jim auto advokáta jedno.
Druhou nejčastější odpovědí (24 %) bylo, že by u advokáta čekali auto sice dražší, ale ne moc křiklavé.
Celkem 12 % respondentů si pak myslí, že advokát může mít jakékoli auto, s výjimkou dodávky.
A poslední kategorií, která v zásadě ale spadá do první části odpovědí, byli respondenti, kteří mají za to, že advokát může mít klidně Ferrari.
A jak se na stejné téma díváme my, advokáti? Je pro naše klienty důležité, čím jezdíme?
Podobně jako u lidí z byznysu, i v rámci advokátů největší počet z nich odpovědělo, že můžou jezdit, čím chtějí (46 %).
Celkem 33 % potom odpovídalo, že nemohou přijet v rachotině.
Stejně jako u lidí z byznysu na třetím místě se 17 % skončila dodávka. Respektive pohled advokátů, že dodávka není ideálním vozem na cesty ke klientům.
Pouze 4 % advokátů odpovídalo, že nemohou ke klientovi v příliš drahém autě.
Ačkoli dotazník může působit poměrně úsměvně (a připouštím, že u komentářů jsem se poměrně dobře bavil), vnímám toto téma jako ne zcela zanedbatelné. Co si budeme vyprávět – jsme všichni „jen“ lidé a předsudky ve společnosti existují. Za mě se ale potvrdilo, tak jako říká jedno rčení – že střední (případně mírně lepší střední) cesta je opravdu zlatá.
A teď k úsměvným komentářům kolegů.
Některým advokátům se klienti po jednání chodí dívat na jejich vozy, aby věděli, čím advokát na jednání přijel. Proč konkrétně to dělají, se bohužel ani jeden z jejich klientů nezmínil…
Jedna kolegyně by si v odpovědích přála k tomu, jaké si představuje vozidlo, doplnit „červené“.
Nejvíc mě ale pobavila odpověď další kolegyně, která se spíše, než čím jezdí, bojí, že klient uvidí, jak parkuje. Aniž bych chtěl střílet do vlastních řad, myslím, že to je něco, čeho by se mělo bát víc kolegů (já osobně se tedy při parkování spíš bojím příslušníků městské policie…).
