Je občan objektivně poškozen ve svých konkrétních právech a svobodách činností státních orgánů a institucí? Pak má v demokratickém právním státu vždy možnost procedurální obrany, kterou ovšem opět garantuje stát.
Shledává-li občan oprávněně, že konkrétní činností státních orgánů nebo jiných složek státu dochází k odstraňování či narušování demokratického řádu, lidských práv a svobod, je to znovu stát, kdo poskytuje dokonce ústavní právo postavit se takovému činění a jeho aktéru na odpor (K. Klíma v této souvislosti hovoří o „ochraně vymožeností demokratické revoluce“). I v tomto případě dochází tedy k záměně pojmů. Nejde o ochranu občana před státem, nýbrž o ochranu podstaty demokratického státu ze strany občanů – tedy o situaci, kdy občané brání svůj stát.
V. Pavlíček shrnul kdysi podstatu věci: „Představy o státu a jeho roli jako přežilého monstra jsou zásadně protikladné nejen demokratickým tradicím sahajícím až k antice, ale také jsou v rozporu s proklamacemi vůdců demokratických revolucí, kteří slibovali stát jako naplnění demokracie s principy vlády lidu, lidem a pro lid.“ Ani v krajním případě nejde o „svržení státu“ a „nastolení nového státu“ jako formy organizace společnosti, nýbrž o (třeba i revoluční) destrukci a rekonstrukci formy vlády.
Člověk, kterému se v bytě porouchá topení, usiluje přirozeně o jeho opravu, nebo ho krizová situace může dokonce i přinutit k hledání nového bytu. Sotva jej však přiměje k tomu, aby byt jako instituci zcela proklel, začal proti ní bojovat a vyhlásil „byt“ za ztělesnění nepřítele. Média, aktivisté, sociální inženýři a část společnosti však neváhá v podstatě právě takovou pozici zaujmout vůči státu. Stát je odpovědný prakticky za vše, dokonce i za to, za co by v žádném případě odpovědný být neměl a ani nemůže. Je to puritánský, farizejský a vulgarizující postoj. Silně připomíná ultraradikalismus protestantů přicházejících do Spojených států v 17. století, jejichž vizi shrnuje M. Albrightová takto: „Aby ochránili mravnost své společnosti, vyloučili ze svých řad každého, kdo s jejich rigidními názory nesouhlasil.“
Zmíněný spor stojí ve veřejnosti (resp. v její pokrokářské části) stejně. Navenek vítězí slovník, jenž klade do centra pozornosti a ochrany jednotlivce, občana. To je zajisté v pořádku. Tzv. primát občana před státem je obecně uznávanou a akceptovanou kategorií. Vysvětluji si to zejména tak, že pojem „občan“ je v této souvislosti přípustně zaměnitelný s pojmem „lid“, kterým je míněn personální základ státu a zároveň nositel suverenity. Lid je suverénem a v tomto úhlu pohledu stát je „jen“ nástrojem, institucí, jakýmsi komplexním „spolkem“, který si lid vytvořil právě proto, aby mohl realizovat svou suverenitu. Každý jednotlivec (jenž v onom „spolku“ je součástí lidu) je tak nositelem suverenity, resp. její části.
Zdroj má před nástrojem přednost zcela přirozeně. Problém je ovšem v tom, že nelze vykládat princip primátu občana před státem tak, jako by jeho obsahem byla „ochrana“ zdroje proti nástroji. Nemohu se proto ztotožnit se zjednodušujícími formulacemi, jaké nalézáme dokonce i v rozhodovací produkci Ústavního soudu, projevující se v podobných stylizacích: „Jak Ústavní soud setrvale traktuje, vychází z principu primátu jednotlivce před státem, a tedy z ochrany jeho ústavně zaručených základních práv právě vůči veřejné moci. Úkolem Ústavního soudu proto není a ani nemůže být ochrana vrchnostensky vystupujícího státu před jednotlivci, nýbrž právě naopak: ochrana základních práv jednotlivců proti státu, potažmo veřejné moci.“
Vl. Klokočka pravil: „Ústava České republiky vychází z principu reprezentativní demokracie a z primátu občana před státem, jež nacházejí výraz v čl. 2 odst. 1, 3 a 4 Ústavy a čl. 1 a 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v zásadě, že státu má být jen tolik, kolik je ho nezbytně třeba.“ V tom je ovšem ten vtip: Státu má být „jen tolik, kolik je ho nezbytně třeba“! Jestliže ovšem značná část elit (progresivisté a oportunisté), média a potažmo i značný díl lidu prosazuje ryzí utopicko-socialistickou vizi, že stát je povinen zasáhnout vždy, když se jednotlivec necítí komfortně, tedy bez ohledu na to, zda jde o přirozené funkce státu, k nimž je tento „spolek“ vybaven (neboť tak byl zkonstruován a po věky „seřizován“), nelze se divit, že v těchto zásazích často selhává. Systém, v němž použijeme nástroj zcela nevhodný k řešení určitých úkolů právě za tímto účelem, nemůže uspět. Je to asi stejně moudré jako nahradit razicí stroj při stavbě metra zubní vrtačkou (a vice versa). Musíme tedy zjistit, jaké jsou skutečné funkce státu: v čem je použitelný, v čem (dosud? trvale?) nenahraditelný, a k čemu naopak sloužit nikdy nemůže.
Zdá se bohužel, že s takovou analýzou si nikdo hlavu neláme. Dobrá, tak tedy po státu dále chtějme, aby se o všechno postaral, a když se to hodí, chraňme se před ním! Ale aspoň se přitom netvařme, že odmítáním vlastní občanské odpovědnosti se nevezeme hlaďounkou cestou do pekel.
JUDr. Karel Havlíček je právním filozofem a zakladatelem nakladatelství a vydavatelství Havlíček Brain Team a projektu Stálá konference českého práva, jehož je legalweb partnerem.
