Do veřejného prostoru vstupují nanejvýš lhostejným vhozením lístků do urny, dojdou-li k ní ve své volební apatii vůbec. Nemá valného smyslu hodnotit, která z těch částí je „lepší“ a která „horší“. První skupina tu druhou spíše přehlíží (pokud zrovna nepotřebuje její hlasy), druhé jsou politicky aktivní občané v podstatě lhostejní až protivní.
Jedno mají ovšem obě skupiny společné: tvoří lid, onen neklidný a obtížně definovatelný organismus, jenž je v demokratickém uspořádání suverénem veškeré státní moci, jak slavně deklaruje i ústava. K tomu ovšem např. M. Škop poněkud sarkasticky podotýká, že stát už o podstatný podíl moci přišel „a přepustil ho jiným subjektům – pochopitelně nikoliv ve prospěch imaginárního subjektu, který se popisuje líbivě jako lid“.
Je to tak – již všelijací „otcové zakladatelé“ pochopili, že demokracie je sice krásná věc, ale že ten lid je v ní trochu na obtíž, jelikož ji pořád něčím komplikuje. Elity přehlédly, že demokracie se v původní podobě zrodila jako forma vlády v malém společenském útvaru (polis), a v touze po moci aplikovaly stejný model na větší (ba i mnohem větší) stát. Nešlo to kupodivu úplně dokonale, což už v antice vzbudilo jisté pochybnosti velkých myslitelů (Platón, pro příklad). Bádaví duchové našli funkční cestu v objevu principu reprezentace a konkurence politických stran (zastupitelská demokracie). Šlo samozřejmě o velkou změnu řeči. Tento systém se od původní antické demokracie značně liší – při jeho popisu už nevystačí prosté „vláda lidu“ (nedělejme si ovšem iluze, i v dobách slavných shromáždění na staré agoře to byla vláda elit), proto byla tato formule nahrazena méně prostým „vláda lidu, lidem, pro lid“ (Lincoln, resp. Webster).
Je to poněkud komplikovaná konstrukce, při jejíž analýze nás může napadnout, jestli si její tvůrci nemohli dát trochu práce s tím, aby vymysleli jiný (nový) název pro něco jiného (nového). Ale rozhodli se antishakespearovsky, že demokracie – na rozdíl od růže – může mít různé přívlastky, aniž by se musela jinak jmenovat, a společnost na tuto změnu řeči přistoupila.
Větší problém je ovšem jinde. Ústava káže, že politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy (čl. 5). Zde však ústavodárce už drahně let – při vší úctě k majestátu – nejde s dobou.
Volná politická soutěž je stará obnošená vesta. V českých podmínkách proporcionálního volebního systému se občan dostává do složité situace. Chce volit stranu A, jenže zjistí, že zvolil jakousi koalici, neboť strana A se spojila se stranami B, C a D. Všechny masivně a lehce ustupují od svých proklamovaných programových priorit, které stejně nejsou podstatné: smyslem je přece získat podíl na moci. Tento proces ovšem vede k deficitu demokratické legitimity, neboť jeho výsledkem je nanejvýš (zpravidla po dlouhých a nepřehledných jednáních) kompromisní nezřetelný pseudoprogram, jímž uskupení dociluje formální a labilní většiny v parlamentu (či v jeho příslušné komoře), aniž by ale tato většina mandátů měla skutečnou oporu v politické vůli většiny voličů.
To je ale pořád ještě ta „menší“ vada. Závažnější spočívá v tom, že se fakticky už dávno dělení na politické strany a hnutí přežilo: zůstává v platnosti jen de iure a má převážně význam účetní. Volič strany A vhodí v dobré víře lístek do urny – a potom ke svému překvapení zjistí, že mu je otloukáno o hlavu, že svou demokratickou volbou demokracii ohrozil.
Společnost se totiž dělí na „demokraty“ a „populisty“. Jen jedni z nich jsou „ti dobří“. Zařazení do skupin provádějí jednak sami aktéři („demokrati“ se tak označí, „populisti“ jsou tak označeni), dále aktivisté v ulicích a na sociálních sítích a novináři. Pro „populisty“ je jako speciální bonus vyhrazena ještě celá škála dalších použitelných pojmenování, která povětšinou nejsou moc pěkná, takže je zde nehodlám uvádět. Rozdíl mezi „demokraty“ a „populisty“ nelze vysledovat porovnáním politických programů (nemůžete porovnávat něco, co neexistuje, s něčím jiným, co taktéž neexistuje). Stoprocentním indikátorem pozice „demokrata“ a „populisty“ je ale skutečnost, že prohlašuje-li jeden z nich cosi, je to zaručeně správné, prohlašuje-li totéž druhý, je to zaručeně nesprávné.
Doba, kdy se Masaryk dovolával diskuse jako synonyma demokracie, je minulostí. Jenže na kakofonii mimoběžných monologů hluchých se stavět nedá.
JUDr. Karel Havlíček je právním filozofem a zakladatelem nakladatelství a vydavatelství Havlíček Brain Team a projektu Stálá konference českého práva, jehož je legalweb partnerem.
