Co říká zákon?
Z hmotně-právního hlediska smluvní zastoupení vzniká na základě dohody dvou stran – zmocnitele (zastoupeného) a zmocněnce (zastupujícího). V ustanovení § 441 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se v této souvislosti uvádí, že „ujednají-li si to strany, zastupuje jedna z nich druhou v ujednaném rozsahu jako zmocněnec“, přičemž „zmocnitel uvede rozsah zástupčího oprávnění v plné moci.“. Plná moc, jako jednostranný právní akt, tak už jen dokládá existenci dohody mezi oběma stranami a potvrzuje, že zástupce jedná z vůle zastoupeného. Z toho důvodu je právní úprava plné moci obsažena v části občanského zákoníku zvané „smluvní zastoupení“.
Z občanského zákoníku ovšem nikde výslovně neplyne povinnost plnou moc ze strany zmocněnce přijmout a akceptovat. Ani z procesního hlediska není tento požadavek v zákoně nikde explicitně vyjádřen. Ustanovení § 28 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v této souvislosti pouze uvádí, že „zástupci, jejž si účastník zvolil, udělí písemně nebo ústně do protokolu procesní plnou moc nebo plnou moc jen pro určité úkony.“ Povinnost její akceptace ovšem ani občanský soudní řád nikde neukládá a absenci tohoto úkonu nepovažuje za právní vadu.
Soudní judikatura
Proč je tedy na plných mocích v praxi často obsažen podpis zmocněnce s dovětkem, že zmocnění v plném rozsahu přijímá? Jde především o důsledek historické a dnes již překonané soudní judikatury. Hlavní roli zde sehrálo rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2706/09, ze dne 15.12.2009, ve kterém soud dovodil, že: „Písemná plná moc je z procesněprávního hlediska osvědčením existence práva určité osoby zastupovat jinou osobu. Při posuzování, zda písemná plná moc má potřebné náležitosti, je tak třeba vzít především v úvahu, zda spolehlivě prokazuje nejen vůli účastníka řízení nechat se v řízení zastupovat označeným zástupcem, ale i vůli samotného zástupce tento závazek převzít a za zastupovaného účastníka řízení jednat.
Z obsahu písemné plné moci proto musí být rovněž zřejmé, že zmocněný zástupce plnou moc přijal. Smyslem (účelem) tohoto procesního úkonu tak není založit právní vztah zastoupení, ale spolehlivě a bez jakýchkoliv pochybností soudu prokázat jeho existenci. V případě, že není možné bez pochybností existenci takového oprávnění dovodit z obsahu písemné plné moci, je soud oprávněn vyzvat účastníka řízení nebo jeho právního zástupce, aby tento nedostatek plné moci odstranili, což také Ústavní soud v nyní projednávaném případě opakovaně učinil, neboť není jeho povinností tuto skutečnost ověřovat.“
Názor Ústavního soudu se do praxe zakořenil natolik, že dodnes zmocněnci běžně plné moci akceptují a považují tento krok za potřebný, ne-li nezbytný. Podobný přístup bezesporu utvrzuje i mnohé úředníky či soudce v přesvědčení, že přijetí plné moci je podmínkou její „funkčnosti“. Ovšem opak je pravdou. Odborná veřejnost se už v roce 2009, v němž došlo k vydání zmíněného judikátu Ústavního soudu, shodla na tom, že výslovné přijetí plné moci zmocněncem není nutné, pokud je zřejmé z okolností případu. Skutečnost, že zmocněnec na základně plné moci sám právně jedná nebo ji soudu či orgánu veřejné moci předkládá k prokázání svého zástupčího oprávnění, je považována za dostatečný důkaz o akceptaci zmocnění.
Uvedené závěry v rámci soudní praxe jednoznačně stvrdil až rozsudek Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 2 As 103/2023–47, ze dne 26.3.2024, podle něhož: „Písemná plná moc předkládaná účastníkem řízení k prokázání zmocnění k zastoupení podle § 33 odst. 1 správního řádu nemusí být vyhotovena na samostatné listině a nemusí být opatřena přijetím (akceptační doložkou) ze strany zmocněnce či podpisem zmocněnce. Pokud účastník řízení předloží plnou moc jako součást podání a bez podpisu zmocněnce, nemůže to samo o sobě založit pochybnosti správního orgánu o zastoupení a není to důvodem k tomu, aby účastníka řízení či jeho zmocněnce vyzval k odstranění vad plné moci.“
Akceptace není nutná, pokud…
Výslovná či písemná akceptace plné moci zmocněncem proto není nutná, pokud z okolností jednoznačně plyne, že zmocněnec má vůli zmocnitele zastupovat a podle toho se i chová. Situaci by byla odlišná, pokud by se objevily pochybnosti o tom, zda zmocněnec opravdu má zájem a chce zmocnitele v určité věci zastupovat (např. plnou moc předloží třetí osoba a zmocněnec na výzvy soudu dlouhodobě nereaguje). V takovém případě by mohl být požadavek na prokázání akceptace plné moci oprávněný, jelikož smluvní zastoupení musí být založeno na oboustranném konsenzu. Pokud se nicméně žádné pochybnosti v daném ohledu neobjeví, není požadavek na akceptaci plné moci (např. ze strany soudu či orgánu veřejné moci) na místě.
JUDr. Jindřich Vítek, Ph.D.
Je zakladatelem advokátní kanceláře Matzner & Vítek a odborný asistent na Fakultě právnické Zapadočeské univerzity.
Matzner & Vítek Legal je hlavním partnerem legalwebu, v rámci této spolupráce byl publikován rovněž tento text.
Webové stránky Matzner & Vítek Legal je možné navštívit na adrese https://www.matznervitek.legal/
