„U nás zatím chybí potřebná data i otevřenost systému, ale potenciál tam rozhodně je,“ říká v našem pravidelném rozhovoru na technologická téma Ondřej Preuss, zakladatel advokátního e-shopu Dostupný advokát.
O umělé inteligenci a advokacii máme tendenci uvažovat zejména v souvislosti s rešeršemi nebo návrhy dokumentů. Hospodářské noviny ale píšou o novém českém startupu Nonverbia,
„který čtení řeči těla zvládne díky umělé inteligenci i online. Jeho AI asistent umí analyzovat videa z jednání, postřehnout verbální a neverbální signály protistrany a upozornit na kritické chvíle, kdy je něco špatně.“ Bylo by něco takového využitelného i při právních jednáních?
Rozhodně by to využitelné být mohlo. Právní jednání – a teď nemyslím nutně soudní procesy, ale třeba i vyjednávání o podmínkách smlouvy – jsou často hra nervů a detailů. Když víte, že protistrana zaváhala, znejistěla, nebo třeba přehání, může vám to dát konkurenční výhodu. Zároveň bych to ale nepřeceňoval, u většiny jednání záleží spíše na konkrétních argumentech či judikatuře v podobných věcech.
Byl bych také opatrný s tím, jaké závěry z takové analýzy vyvodíte. Lidské chování je komplexní a někdy i AI může „přečíst“ signály, které vlastně nic neznamenají – třeba nervozitu z kamery si může vyložit jako lhaní.
V advokacii každopádně platí: čím více informací máte, tím lépe se rozhodujete. A pokud vám technologie pomůže zachytit moment, kdy máte přitlačit nebo naopak ustoupit, proč ne? Spíš než jako křišťálovou kouli bych to bral jako doplňkový nástroj. Stejně jako AI nevyřeší právní zastoupení, nebude z ní v dohledné době ani vyjednávací guru. Ale může vám jemně napovědět, kde být obezřetnější. A to se cení.
Napadají vás další možnosti, kde by mohli advokáti umělou inteligenci využívat, ale zatím si to ani moc neumí představit?
Když pominu, že se to již nějakou dobu reálně děje v případě rešerší, jednoduchého draftování a pod. napadá mě jich víc – a některé znějí trochu jako sci-fi, ale za pár let je možná budeme brát jako samozřejmost.
Jedna oblast, kde se umělá inteligence může teprve rozvinout, je predikce soudních rozhodnutí. V zahraničí už vznikají modely, které na základě dat o rozhodovací praxi konkrétních soudců nebo soudních senátů dokážou odhadnout pravděpodobnost úspěchu žaloby. U nás zatím chybí potřebná data i otevřenost systému, ale potenciál tam rozhodně je.
Další zajímavá možnost je tzv. „emotion-aware“ komunikace. Představte si, že vám AI analyzuje email nebo dopis od protistrany a nabídne zpětnou vazbu – třeba že je tón neobvykle konfrontační, nebo naopak smířlivý. To vám může pomoct rozhodnout, jak ostrou reakci zvolit. Už dnes umí připravit návrh odpovědi, toto by byla nadstavba.
A pak je tu ještě jedna oblast, která se dnes moc neřeší – tzv. „self-service právo“. Klienti by mohli pomocí AI řešit základní právní otázky sami, bez nutnosti kontaktu s advokátem. Zní to možná jako hrozba pro naši profesi, ale já to vnímám spíš jako cestu, jak právní služby zpřístupnit mnohem širšímu okruhu lidí. Advokáti tu zůstanou pro pohodlnost či pro to složité, kde je potřeba zkušenost a strategie. Ale co když 80 procent běžné právní agendy zvládne AI s lidským dohledem?
Nenárážíme tady naopak na právní bariéry a lidská práva? Tedy v tom smyslu, že něco by umělá inteligence analyzovat neměla?
Ano, a je dobře, že o tom mluvíme. Každá technologie má své meze – a u umělé inteligence je obzvlášť důležité, abychom je nepřekračovali jen proto, že „to jde“. Je trochu znepokojivé, že součástí Trumpovy reformy tzv. Big Beautiful Bill byl například zákaz jakékoliv regulace AI po dobu 10 let, byť nakonec toto omezení takto neprošlo. Přitom to bylo právě v USA, kde položili základy například regulaci antitrustového práva.
Navíc, právo nutně pracuje s hodnotami jako je spravedlnost, rovnost nebo právo na spravedlivý proces. Když tedy necháte AI analyzovat třeba mimiku svědka nebo rozhodovat o vině a trestu, dostáváte se na velmi tenký led. Riziko předsudků v trénovacích datech, nemožnost ověřit, proč systém došel ke konkrétnímu závěru… To jsou reálné problémy.
Taky platí, že ne všechno, co lze změřit, bychom měli používat jako argument. Třeba záznam emocí nebo tělesných reakcí může být zavádějící – někdo působí nervózně, ale není to vinou, nýbrž úzkostí nebo osobnostním nastavením. Právo má být citlivé ke kontextu, ne mechanické.
Takže ano, existují hranice. AI může být skvělý pomocník, ale nesmí se stát neviditelným soudcem nebo „velkým bratrem“. Potřebujeme nejen technologii, ale i pravidla hry – právní i etická. A taky odvahu říct: „Tady už je to za hranou.“
