První argument, který uslyšíte, je, že rozhodčí řízení má v České republice špatnou pověst. Což tedy – upřímně řečeno – není pravda. Špatná pověst se přisuzovala po určitou dobu jednomu ze stálých rozhodčích soudů, a to – podle mého pevného přesvědčení – jednak neprávem a také v důsledku určité mediální neopatrnosti některých jeho představitelů. Takže tento argument při poctivém posouzení věru neobstojí.
Druhý argument, který vám bude naservírován, je ten, že rozhodčí řízení je nespolehlivé, a proto má státní správa zakázáno přistupovat na rozhodčí doložku ve smlouvách, kde je jedním ze smluvních stran stát. Takže – žádný oficiální zákaz ve skutečnosti neexistuje. Ani vláda, ani žádný ministr takový příkaz nikdy nevydal. Je pravda, že nechuť zástupců veřejného sektoru k přijetí rozhodčí doložky či rozhodčí smlouvy v situaci, kdy je jejich postavení takové, že si mohou dovolit rezolutně odmítnout, je velmi dobře patrná. Důvodem však nebude úplně údajná nespolehlivost rozhodčího řízení, ale spíše fakt, že pokud doba trvání sporu přesáhne jedno funkční období volených funkcionářů, je to pro veřejnou správu daleko příjemnější a skýtá větší manévrovací prostor.
Třetí argument, který s železnou pravidelností přijde, je ten, že se jedná o jednoinstanční řízení, takže když je rozhodnutí (zde rozhodčí nález) „špatný“ – rozuměj v náš neprospěch – nemůžeme se odvolat. Fakt, že když je rozsudek „dobrý“ (tedy v náš prospěch), odvolá se druhá strana, už mnoho diskutérů slyšet nechce. Faktem je, že je téměř zaručeno jednání na dvou stupních a že ani to „dobré“ rozhodnutí v žádném případě spolehlivě nezajistí.
Co říká velká část advokátů a proč je to špatně
Překvapivě velkou překážkou většího rozšíření rozhodčího řízení jsou advokáti, tedy poměrně velká část advokátní obce. Pokud jsou totiž dotázáni klientem, zda by nestálo za to dát do smlouvy rozhodčí doložku, většinou odpoví něco jako: „No, to bych vám zrovna nedoporučoval, víte ono je to s tím rozhodčím řízením všelijaké…“ Nikoliv proto, že by to bylo jeho hluboké přesvědčení podepřené mohutnou empirií, ale proto, že o něm v podstatě nic pořádně neví, nikdy nepsal žalobní návrh, nezastupoval před rozhodčím senátem, a proto se v této problematice necítí příliš komfortně.
Škoda, kdyby řekl, „…v tomhle nemám moc zkušeností, ale zjistím vám vše potřebné, třeba by to stálo za to…,“ udělal by lépe pro všechny, ale jsme jen lidé. Ani ho nechci podezírat z toho, že má za to, že na sporu o nezaplacenou fakturu, se kterou se bude na obecném soudě včetně odvolacího řízení babrat minimálně tři roky, vyfakturuje více.
Poslední překážkou jsou samozřejmě nepoctiví podnikatelé, kteří předpokládají, že spor může nastat jejich vinou, a tak si potřebují zachovat dostatečný časový prostor, po který mohou vyřešení sporu protahovat, až to druhou stranu buď omrzí, nebo přistoupí na nějaký (pro ně výhodný) kompromis, eventuelně jim to umožní se v sebeobraně uvrhnout do insolvence a plnění svých závazků se tak vyhnout.
Co s tím? Nezbývá, než se vrátit k osvětě a pokorně vyvracet všechny šířené bláboly, kdykoliv se s nimi setkáme. Podporovat ty, kteří rozhodčímu řízení fandí, eventuelně rozšiřovat možnosti a podmínky i pro řízení ad hoc bez nutnosti využívat stálé rozhodčí soudy. A držet si palce, že se dobré dílo podaří.
Martin Maisner je místopředsedou České advokátní komory.
