Jana Pattynová:
„Krátký příběh – když jsem jako studentka poprvé přišla do advokátní kanceláře a dostala za úkol připravit odpověď pro klienta, měla jsem silný pocit, že přesně tohle je práce, kterou chci dělat celý život. A ten pocit mě dodnes neopustil. Podobně jsem to cítila, když jsem se vdávala a když se mi narodily děti. Role partnerky, matky a advokátky mě naplňují a dávají mému životu smysl. Díky tomu jsem vlastně nikdy nemusela řešit, kde vzít motivaci. Moje duševní pohoda vychází právě z rovnováhy mezi těmito třemi oblastmi. Jsem za ně za všechny vděčná.“
Jan Mašek:
„Předně bych řekl, že mám v této oblasti poměrně dost rezerv 🙂 Bylo by hezké říct, že se nám v advokacii daří mít vždy optimální množství práce tak, abychom ji v klidu stíhali. Nebyla by to nicméně úplně pravda. O to víc považuji za důležité trávit kvalitně volný čas. Nejraději ho trávím s rodinou na výletech. Je to ideální prostor být chvíli součástí nekomplikovaného a přímého dětského světa a opustit náš dospělý, který je někdy přesným opakem.“
David Uhlíř:
„O své duševní zdraví pečuji prací na chalupě, při které si připouštím jen hezké myšlenky. Občas, když na mě přijde trudnomyslnost, nechám si vynadat od své drahé choti.“
Pavel Kroupa:
„Upřímně – učím se to za pochodu. Vedení kanceláře, práce pro klienty, členství v představenstvu České advokátní komory… to je kombinace, která umí být náročná. O to víc jsem si musel najít způsob, jak z toho nevypadnout.
Pro mě je to hlavně pohyb. Běhání, silový trénink, pravidelný režim. Ale taky otevřenost – v kanceláři mluvíme o vyčerpání nebo vnitřním tlaku naprosto přirozeně. Není to známka slabosti. Naopak – věřím, že dlouhodobý výkon v advokacii je možný jen tehdy, když člověk umí říct „teď je toho moc“ a má kolem sebe prostředí, kde to je v pořádku.
Kromě toho se snažím budovat týmovou kulturu, která je udržitelná – sdílíme know-how, dáváme prostor mladším kolegům a nikdo u nás nemusí dokazovat hodnotu tím, že zůstává v kanceláři do noci. Učíme se, jak to dělat jinak. Lépe a dlouhodobě.“
Jan Spáčil:
„O své duševní zdraví se snažím pečovat dlouhodobě již mnoho let, až se postupně z otázky mentálního zdraví a osobního rozvoje v této oblasti stal můj velký koníček a dnes již vlastně i má další profese vedle advokacie. Pomáhat druhým s jejich osobním rozvojem a mentálním nastavením a vidět pozitivní dopady své práce je neskutečně povzbuzující a velmi radostné. I to je vlastně způsob, jak pečovat o své vlastní duševní zdraví.
Kdybych měl vypíchnout jednu věc, která je zásadní pro to, abychom mohli s naším duševním zdravím pracovat a rozvíjet je, tak je to všímavost. Teprve ve chvíli, kdy jsme všímaví sami k sobě a jsme schopni si uvědomit, co se s námi po duševní stránce děje, můžeme s naším mentálním zdravím a nastavením pracovat. Pokud jedeme na tzv. autopilota, posun nečekejme.
Ve zkratce tedy o své duševní zdraví pečuji neustálým zlepšováním a připomínáním všímavosti. Dále už zmíním jen heslovitě jasně pozitivní účinky práce s dechem, chladem a třeba pobyt v přírodě. Ta v nás dokáže ze všech prostředí vyvolat nejlépe emoci úžasu, což je vedle vděčnosti a inspirace jedna z nejprospěšnějších emocí pro naše duševní zdraví.“
Michala Plachká:
„Je to pro mě velké téma, ostatně i proto si našlo cestu nejen na jednu z našich debat, ale plánujeme se k němu opětovně vrátit při naší zářijové konferenci.
Hodně mi pomáhá začít den brzy. Věnovat ho přípravě na další den, chvilce sportu, jednomu nepříjemnému úkolu, a vědomému času s dětmi. A skončit ho mile – odloženým telefonem, chvilkou s kamarády, večeří s rodinou, hraním s dětmi.
Ale hlavně se snažím se učit. A poučit. Třeba od mých nejbližších, kteří přesto, že byli jedineční, udržitelnou rovnováhu nezvládli.
A tak třeba pozorně pracuji s tichými signály. Těmi, které přicházejí dávno před tím, než začne hořet. Když se přistihnu, že dlouho nevzniklo nic, co mě těšilo. Že příliš často vstávám do dne, ve kterém mě plánovaný program ubíjí. Už vím, že je třeba se včas zastavit, nadechnout a podívat se na to, co dělám, s troškou kritické perspektivy.
Myslím, že největší ohrožení duševního zdraví nejsou krizové dny. Na ty jsme ostatně jako advokáti zvyklí, a často v tom největším stresu fungujeme nejlépe, byť samozřejmě nemůže trvat pořád. Nejvíc nebezpečné jsou ty dlouhé série dní, kdy ztrácíme kontakt s tím, na čem a proč pracujeme, s lidmi kolem sebe, i sami se sebou.
Dlouhodobý výkon se nebuduje přes „musím to vydržet”, ale přes „vím, co mě nabíjí“ a „vím, kdy říct dost“. A tak už si nemanaguji jen čas, ale hlavně energii. Protože když dělám na věcech, které mi dávají smysl a nabíjí mě, nevadí mi, že je toho moc. A pro mě až překvapivě jsem spoustu takových témat a projektů našla právě v práci okolo advokátní komory. A proto mi dává smysl v ní pokračovat.“
Magda Olyšarová:
Pro mě nastal velký posun ve vnímání péče o sebe samou s příchodem dětí. Do té doby jsem mohla práci věnovat hodně času a stále zůstával prostor na kamarády, sport, cestování i pasivní odpočinek s knihou nebo prosté dospávání se.
S dětmi mi přibyla obrovská dávka starostí a povinností. Snažila jsem se všechno zvládat, ale realita mě brzy dohnala. Nakonec jsem se proměnila v takového robota, který si odškrtával ze seznamu úkolů a povinností a neustále myslel na několik věcí najednou. V práci to dlouho fungovalo, děti to také zvládly, ale tělo mi časem poslalo důrazný signál, že takhle to dál nepůjde.
Díky tomu jsem si uvědomila, že musím změnit přístup. Učím se věci víc prožívat, lépe si nastavovat priority i hranice a nevěnovat energii tomu, co za to nestojí, ale naopak ji směřovat tam, kde má opravdový smysl. Snažím se sportovat a trávit čas s dětmi, nejraději na chatě na kraji hlubokého lesa. Pandemie covidu přinesla jeden pozitivní efekt: mnohem větší flexibilitu. Většina schůzek s klienty probíhá online a pokud něco vyloženě nehoří, není problém postarat se odpoledne o děti a práci odvedu večer, pokud ji samozřejmě odvedu kvalitně a včas. Za posun v pracovní kultuře vděčíme i nové generaci advokátů a advokátních koncipientů, která má k práci zdravější přístup. Učí nás zpomalit, vnímat svět kolem sebe a přemýšlet o svých prioritách i pocitech.
