Proběhl druhý novodobý Sjezd českých právníků. Jak hodnotíte jeho závěry?
Považuji za velmi přínosné, že se Jednotě českých právníků ve spolupráci s profesními komorami a organizacemi, včetně České advokátní komory, podařilo obnovit právnický sjezd. Ukazuje se, že ačkoli jsme odlišného profesního zaměření, jsou otázky, které nás spojují a na které hledáme společné odpovědi. Jednou z takových oblastí jsou otázky spojené s digitalizací justice, umělou inteligencí a jejím využitím jak u jednotlivých profesí, tak obecně v rámci spravedlnosti.
Všichni si uvědomujeme, že bez využívání digitálních nástrojů se v praxi neobejdeme, jde nyní o to, jakým způsobem nastavit pravidla tak, aby byly splněny nároky kladené na spravedlivý proces. Většina přítomných se shodla na právu na lidského soudce, přesto nejen v advokacii, ale i v soudnictví je celá řada rutinních úkonů, které by do budoucna mohla umělá inteligence zvládnout – vyměření soudního poplatku, předvolání účastníků nebo svědků, odročení jednání a podobně.
Za sebe jsem přivítala i diskusi o elektronických důkazech, včetně důkazů vytvořených s pomocí nebo se zneužitím umělé inteligence. Jednotlivými tématy se v období do příštího sjezdu budou zabývat profesní organizace formou kulatých stolů, na tyto diskuse se těším.
Advokátní deník připomněl v souvislosti s oslavami konce druhé světové války Kamilla Reslera, který po válce obhajoval K. H. Franka a další nacistické zločince. Napadá mě v této souvislosti, je podstata advokacie vlastně po léta stejná?
Základ advokátní profese se nemění. Jde o to zajistit spravedlivý proces pro každého, bez ohledu na to, jak moc nesouhlasím s činy, z nichž je obviněn nebo o nichž dokonce vím, že je spáchal. Případů, kdy advokát hájí jiného proto, že bytostně souhlasí s tím, co daný člověk udělal, je mizivé procento, já jsem to zažila jen v mých úplných začátcích při zastupování účastníků Palachova týdne nebo těch, co podepsali Několik vět. To ale neznamená, že by ti ostatní, s nimiž hluboce nesouhlasíme, neměli právo na advokáta. Veřejnost to však mnohdy nechápe, a u dr. Reslera ani dnes.
V květnu si rovněž připomínáme 15 let od úmrtí Otakara Motejla. Jak na něj vzpomínáte? A co bychom si advokáti měli vzít z jeho odkazu pro dnešní dobu?
Otakar Motejl byl legendou už v době, kdy jsem do Advokátní poradny č. 2 nastoupila – už dvacet let předtím napsal Vladimír Škutina knihu Prezidentův vězeň o tom, jak byl odsouzen za to, že veřejně označil prezidenta za vola, a Otakar Motejl byl v té době jeho obhájcem, který je v knize zmiňován. Mimochodem, osobnost Dr. Motejla se projevila i v tom, jak brojil proti zákazu kulturní činnosti, která byla Vladimíru Škutinovi uložena vedle trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud tehdy přijal argumentaci, že větu, že prezident republiky je vůl nelze považovat za kulturní činnost a dodatkový trest zákazu kulturní činnosti Škutinovi zrušil.
Považovala jsem za výsadu, že jsem měla v poradně kancelář vedle jeho, i když to někdy znamenalo procházet kouřovou clonou. Krátce po mém nástupu můj školitel Zdeněk Dítě nastoupil na léčení a Dr. Motejl byl ten, se kterým jsem mohla převzaté případy konzultovat. Byl velmi vstřícný, velmi chytrý a s velice břitkým humorem glosoval právní i společenské problémy. Srdcem i duší byl obhájcem, a to i osob režimu nepohodlných, což vyžadovalo nepochybně i osobní statečnost. V době, kdy byl advokátem, nesoudil, hájil. Nepřestanu si ho vážit, ale moc ho nedokážu popsat vzletnými slovy. Ne proto, že by si je nezasloužil, ale proto, že by se mi vysmál.
